Úplněk-část čtvrtá závěrečná

24. května 2009 v 17:45 | Belli Kristen Cullen |  Creation-FF by Růženka

Úplněk

4.
Tedy, skoro jsem otevřela dveře. Než jsem stihla kliku stisknout, jedna silná ruka mi přitáhla paže k tělu a druhá ucpala ústa. To bylo celkem zbytečné, byla jsem totiž naprosto v šoku, neschopná pohybu. "Pšt, tiše, Bello," šeptal mi Jacob do ucha. To on mě totiž Bůh ví proč táhl od mého pokoje. Ještě chvilku počkal, než si byl jistý, že nebudu ječet, teprve pak mi pusu uvolnil. "Do háje, Jaku, vždyť jsem málem dostala infarkt!" Také jsem šeptala, syčela jsem na něj sice tiše, nicméně razantně. Co blázní?Pokračování v celém článku.►

"Máš u sebe upíra." Jacob kousek odstoupil, trochu se mu třásly ruce. "No… já… to vlastně vím," vykoktala jsem, pohled zabodnutý do koberce půl metru přede mnou. "Cože?!" Vytřeštil na mě oči. " No… ono to vypadá… že… že se vrátil… Edward…" Větu jsem protahovala, co to dalo, doříct jsem jí ale musela. Chvění se z Jacobových prstů šířilo dál. Vyděšeně jsem dva kroky couvla a narazila tak do zdi vedle svých dveřích. S úlevou jsem ale viděla, že se Jacob v okamžiku uklidnil. Nasadil obličej, který jsem tak nenáviděla, tvář á la Sam Uley.
"Hm, v tom případě vás nebudu rušit," řekl chladně a otočil se ke mně zády. "Hádám, že ať ti ublížil jakkoliv, už jsi mu odpustila. To, že se vrátil, je zdá se jediná omluva, kterou kdy bude potřebovat." Seběhl ze schodů, rychle a tiše, ani jsem se nestihla nadechnout k odpovědi.
Měla jsem chuť tlouct hlavou o zeď. Jacob byl můj nejlepší přítel, vytáhl mě z toho moře beznaděje, ve kterém jsem se ještě před dvěma měsíci topila. Možná byl i víc, než jen můj přítel. A já jsem ho zranila. Moc. Ale Edward (a hodně jsem se snažila nemyslet na to, že je možná jen pár metrů ode mě), Edward byl můj osud, ač to znělo otřepaně. I kdyby se nevrátil a já se dala s Jakem dohromady, pořád by stál mezi námi. Bolelo mě u srdce, snad ještě víc, než ten hrozný večer, kdy Edward odešel. Vypadá to, že nakonec se budu rozhodovat mezi dvěma zly a zároveň dvěma dobry. Tak jako tak, teď musím zjistit, jestli se vůbec budu muset rozhodovat. Nohy jsem měla jako z olova, ruce vlastně taky, a víčka mi klesala. Napřed si odpočinu, vydechnu si po všech těch dnešních šocích. Alespoň na chvíli. Pomalu jsem se složila do sedu, hlavu opřela o stěnu a okamžitě jsem usnula.
Napůl jsem se probrala, když jsem cítila, jak mě někdo zvedá z podlahy. Chudák Charlie. "Zase si poraníš záda," zamumlala jsem. Tichý smích, který se ozval, mě dokonale probudil. Široce jsem otevřela oči a zírala do obličeje kousek nade mnou. Další přelud? Cítila jsem jeho pevné objetí, jeho sladkou vůni. Jestli ano, tak je moje představivost lepší, než jsem si kdy myslela. V mžiku jsme byli v pokoji, položil mě na postel a ustoupil skoro až k oknu, znovu vážný. "Edwarde?" vydechla jsem - hlasitěji to jednoduše nešlo. Pořád stál u okna, vypadal, jako by se chystal použít ho coby únikovou cestu. Což se mi ani trochu nezamlouvalo. Když už se vrátil, měl by mi pár věcí vysvětlit. Ne, že bych nebyla ráda, nebo že bych vyžadovala omluvu (lítostí se mi stáhl žaludek, když jsem pomyslela na Jacobova poslední slova), prostě jsem si potřebovala ověřit závěry, ke kterým jsem dnes večer došla.
Pořád se ani nehnul. Zamračila jsem se. To se na mě hodlá dívat, dokud neusnu? (Ne, že by to teď šlo.) Vztáhla jsem k němu ruce. Vypadlo to, že neví, co dělat. Jako by chtěl zmizet, a zároveň ho to táhlo ke mně. Rozhodla jsem se vsadit vše na jednu kartu. "Už neodcházej," zašeptala jsem. Během vteřiny mě kolíbal v náručí. "Nikdy," řekl a zabořil obličej do mých vlasů.
Po chvíli, která by rozhodně mohla být delší, se trošku odtáhl, aby se mi podíval do tváře. "Ehm… mohla bys mi prosím něco objasnit?" Zvedla jsem obočí. Já jemu? Číst myšlenky mi sice stále nemohl, ale už mě měl natolik prokouknutou, že mou otázku pochopil, aniž bych ji vyslovila. Zatvářil se provinile, pak se ale usmál - moc dobře věděl, že neodolám. "No, asi ti sám mám co objasňovat, ale vzhledem k tomu, že Charlie spí jako miminko, máme dost času. Nebo máš na dnešní noc jiné plány?" Zase zvážněl. No bezva, takže slyšel můj a Jacobův rozhovor a s velmi vysokou pravděpodobností i jeho myšlenky.
Nechtělo se mi do žádného vysvětlování. Ticho se prodlužovalo. Povzdechl si. "Dobře, asi bych měl začít já. Řekl bych, že už víš, že jsem ten největší hlupák pod sluncem. Když jsme odešli, myslel jsem že je to pro tebe to nejlepší řešení. Náš vztah tě neustále vystavoval nebezpečí. Ta narozeninová oslava mě tak vyděsila… Přemýšlel jsem o tom pořád dokola a neviděl jsem jiné řešení. Doufal jsem, že tvoje bolest pomine, že moje nějak zeslábne… Doufal jsem, že budeš v bezpečí." Zavrtěl hlavou. Pomalu jsem uvolnila mimoděk napnuté svaly, v hrudi se mi rozlévalo teplo. Žádná díra, už nikdy.
Jedna otázka zodpovězena, ale proč se nakonec vrátil? "Co tě tedy přimělo změnit názor?", podařilo se mi ze sebe vysoukat. "Alice. Sice jsem jí, no, zakázal, aby tě sledovala, ale její vize někdy přicházejí i bez jejího úsilí. Viděla tě stát na nějakém útesu, vypadala jsi odhodlaná ke skoku, a najednou tvá budoucnost zmizela. Prostě nic. Už nějaký čas jsem se snažil rozmluvit si návrat k tobě, ale tohle rozhodlo. Prostě jsem musel vědět, co s tebou je." Zase si mě k sobě přitisknul.
Jedna jeho věta mi vrtala v hlavě. "Říkal jsi, že mě Alice viděla na útesu. Ona mě tam viděla samotnou?" Byl zmatený. "No, ano. Měla vidět ještě někoho?" "Vlastně ano. Byl tam jeden můj kamarád, Jacob, z quileutské rezervace." Odmlčel se, skoro jsem slyšela ona příslovečná kolečka v jeho hlavě, jak se otáčejí. "Z kmene Quileutů? Tak to by vysvětlovalo ten zápach. Není on, čistě náhodou, tak trochu vlkodlak?" Teď jsem byla zase já zticha, a byl to můj mozek, který pracovala plné otáčky. "Jak to víš?" zeptala jsem se nakonec. Zasmál se. "No, jednak je tu ten zápach, jak už jsem říkal, jednak jsem slyšel jeho slova i myšlenky - věděl o nás. A nakonec, když jsme tu bydleli naposledy, ještě bez Alice a Jaspera, quileutští starší s námi uzavřeli jistou smlouvu, takový pakt o neútočení." "Jo, to mi Jacob vyprávěl," řekla jsem. Ta vzpomínka mě zase zabolela.
V Edwardově kapse tiše zazvonil telefon. Přiložil si ho k uchu, pořád mě při tom objímal. "Ano? Ne, všechno je v pořádku… To je na delší povídání… Zítra?" Tázavě se na mě podíval. Vehementně jsem přikyvovala. Po Alici se mi stýskalo snad stejně jako po Edwardovi. Znamená to tedy, že se vrací všichni? Kdyby mě Edward pevně nedržel, nejspíš bych se samým štěstím vznášela u stropu. "Dobře, zítra u nás." Ukončil hovor a telefon zase schoval do kapsy. "A ty bys teď měla spát. Zítra tě čeká opravdu náročný den. Myslím, že Alice, poté co nám všechno dopodrobna vysvětlíš, si tě vezme do parády." Polkla jsem. Nejen, že se budu zpovídat všem Cullenovým, ale ještě mě čeká módní peklo… Skvělé.
"Nemyslím, že vůbec usnu," postěžovala jsem si. "Třeba ti trochu pomůžu," řekl se šibalským výrazem v obličeji. Natáhl se k mému stolu a zmáčkl tlačítko na CD přehrávači. Pokojem se tiše rozezněla moje ukolébavka. Ještě než skladba usnula, už jsem tvrdě spala, pevně zabalená v dece a v Edwardově kamenném objetí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Chceš víc FF povídek na tomhle blogu ?

Ano!! 62.5% (5)
Ne!! 37.5% (3)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.